O tom, co může metoda Hodnotového vzdělávání přinést do praxe, jsme si dnes povídaly s lektorkou a pedagožkou Danou Hádkovou. Jak před lety začala svou první hodinu? Jak řeší komunikaci a otázku důvěry mezi učitelem a žáky? To se dočtete v následujícím rozhovoru z praxe.
Co konkrétně je možné udělat pro to, aby ve třídách vznikalo bezpečné prostředí pro svobodné myšlení?
Především vytvořit bezpečné prostředí pro svobodné myšlení učitelům a ředitelům.
Sebelepší, upřímná a silná učitelská osobnost nevydrží osamocená v kolektivu, který jde jiným směrem. Buď ji to semele, nebo po roce, po dvou odejde.
Čím jste Vy sama začala, když jste poprvé přišla do třídy s tím, že na výuku a komunikaci s dětmi půjdete jinak (v duchu Hodnotového vzdělávání)?
Sedla jsem si k jednomu klukovi do lavice, koukala jsem na prázdnou katedru, na tabuli a na děti a čekala, co bude. Pak někdo řekl: „Paní učitelko, vy byste měla sedět támhle vepředu proti nám!“ A já se zeptala: „A proč?“
Na začátek stačí, abychom přirozenou zvídavost dětí nevyměnili za jedničky, za pochvaly a za odměny a pokračovali s nimi v objevování nového.
Jak konkrétně pracujete se sebedůvěrou dětí (a popřípadě i pedagogů) a proč je to důležité?
To jsem si do teď teda ještě nerozebrala! Ale nejspíš tak, že důvěru dávám. A musím ji ponechat, i když to třeba nedopadne nejlíp. Samozřejmě ne vždycky ve všem a nesmí jít o život. Uteču z teoretizování raději do příkladu: Holčina ze druhé třídy se nekontrolovaně rozplakala nad tím, že nestihla dokončit pracovní list jako ostatní kvůli jejímu náhlému krvácení z nosu. Když se mi vyplakala a zklidnila, neutěšila jsem jí, že to přeci nevadí, ale podivila jsem se, jak je pro ni dokončit práci zásadní a zeptala se proč. Člověka posílí, když ho berete vážně! A pro ni je dokončit práci včas úplně zásadní věc. Nadále s tím pracujeme. Máme dohodu o tréninku. Zakazuju jí třeba dopočítat rozpracovaný příklad. Směje se a vzteká a pak se třeba „chlubí“, že to vydržela a nedopočítala ho ani později.
Pro některé lidi je obtížné si představit, že by se s třídou různorodých dětí (ať už jde o schopnosti, zájmy či přístup k učení) dalo pracovat tak, že všechny děti dostanou od pedagoga maximum pro svůj vlastní rozvoj. Jaké jsou Vaše zkušenosti? Na čem všem záleží, zda se to podaří a jak s tím může pomoci metoda HV?
To pro mě taky! Je to obtížné si představit… Když má učitel třídu rozmanitých dětí (což má tak jako tak, jen ta různost je někdy ještě různější), tak od pedagoga nemůžou všichni dostat maximum pro vlastní rozvoj. To by musely mít osobního učitele. A to by jim zase chyběla socializace. Opakuju tedy slova moudrých, že učitel má žáky motivovat, nadchnout pro vědění, nakopnout, aby na sobě, pro sebe a pro druhé začali sami pracovat. Na začátek v první třídě stačí, abychom přirozenou zvídavost dětí nevyměnili za jedničky, za pochvaly a za odměny a pokračovali s nimi v objevování nového. Metoda HV není nijak převratná a neodporuje ani zdravému rozumu, zkušenosti a ani intuici. Cenné ale je, že je to mimo jiné prakticky popsaný nástroj a plán lekcí, který děti i dospělé provází tématy a situacemi, ve kterých přemýšlejí, uvědomují si, prožívají, cítí a rozhodují se se svými novými zkušenostmi něco dělat, anebo je nechat vědomě ležet.
Zásadní je to, že spoustu věcí na různých úrovních nevíme. A srovnat se s tím, že situace se mění každým okamžikem, to je pro někoho stres a pro někoho výzva.
Na čem konkrétně by měla stát komunikace mezi pedagogy a dětmi, aby to bylo pro obě strany co nejpřínosnější (i vzhledem k cílům celého procesu vzdělávání)? Můžete případně uvést příklad z praxe?
To záleží hodně na každém člověku. Někdo jede na živelnosti, jiný je úsporně korektní, ale základ je pro mě respekt. Vzájemný respekt. A příklad mě napadá: V jedné knihovně si v rámci storytellingu paní učitelky mohly samy zvolit téma. Dohodly se spolu pro své žáky šestých tříd na tématu „Respekt k učiteli“. Bylo pro ně velmi těžké přijmout nabídku lektora, že by mohlo stačit téma „Respekt“…
Co patří k zásadním věcem, s nimiž se pedagogové budou muset vypořádat, až se žáci naplno vrátí k prezenční výuce? A máte doporučení, jak se k těmto věcem postavit z pozice učitele?
Myslím, že zásadní je to, že spoustu věcí na různých úrovních nevíme. A srovnat se s tím, že situace se mění každým okamžikem, je pro někoho stres a pro někoho výzva. Doporučení si netroufám dávat skoro nikdy, můžu mluvit jen za sebe. Můj přístup je: poměrně precizní příprava v rámci možností a odhadu a pak následná ochota opustit plán podle situace. Ctím zkušenost, že pokud emoce překryjí rozum, nemá cenu se ho dovolávat a chtít po někom přemýšlet. Ani po sobě. Dále viz lekce emoční inteligence učebnice HV 4 a dechová cvičení 😊.
S čím potřebují aktuálně učitelé nejvíce pomoci (podle Vašich zkušeností)?
Obejmout a společně to zapít.
Dana Hádková
Po absolvování kurzu se sestrou Cyril začala její přístup uplatňovat v malotřídce na Litoměřicku. Později se stala lektorkou Hodnotového vzdělávání a předává své zkušenosti s metodou dalším učitelům. Vede ukázkové lekce ve třídách po celé republice.
