Při sbírání příběhů z učitelské praxe se tentokrát vydáme na Sportovní soukromou základní školu v Litvínově. Martina Durinová začleňuje principy hodnotového vzdělávání dlouhodobě v průběhu celého prvního stupně a o své zkušenosti se s námi podělila v rozhovoru.
Co Vás na Vaší profesi nejvíce naplňuje?
Asi největším motorem mého profesního života je dětská bezprostřednost, touha po získání nových informací. Vidět jejich posun, kdy v první třídě ke mně nastoupí malé, „školkové“ děti a v páté třídě ode mne odchází na druhý stupeň človíčci, kteří urazili neuvěřitelně dlouhý kus cesty, prošli velkou proměnou – to, že jsem k této změně mohla přispět i já – to je to, co mne naplňuje.
Proč jste si toto povolání zvolila?
Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi. Mám dva mladší sourozence, a tak jsem trávila hodně času s mladšími dětmi. Vnímala jsem jako ta, co pomůže, na kterou je spoleh, to byla moje role. Proto jsem při rozhodování kam na střední školu přemýšlela o práci s dětmi ve školce.
Jaké byly Vaše zkušenosti jako studentky? Co Vám na daném systému vzdělávání vyhovovalo, a co Vám naopak chybělo?
Možná právě mé špatné zkušenosti ze školy jako žákyně mě motivovaly a myslím, že stále motivují k tomu, aby mé děti toto nezažily.
Frontální výuka, stále stejné stereotypy v jednotlivých hodinách, jen samostatná práce, žádná diskuse, ani individuální pomoc, chyba je špatná a když děláš chyby, nejsi dobrá žákyně…
Snažím se to dělat tak, aby se děti těšily do školy, aby objevovaly samy sebe a svět kolem.
Je důležité, aby děti neměly strach z chyb. Učíme se, že právě chyba nás může posunout vpřed, protože se z ní můžeme hodně naučit.
Co je pro Vás osobně esencí učitelského povolání? Co je pro Vás zásadní, abyste do třídy přinášela?
Určitě je to pocit partnerství mezi mnou a dětmi. Pocit sounáležitosti s kolektivem a zároveň podpora jedinečnosti každého z nás – nejsme a ani nemůžeme být všichni stejní – každý jsme originál a každý umíme něco. Jde jen o to vnímat lidi kolem sebe a hledat.
Hledat někoho, kdo mi pomůže, pokud mám problém, nevím si s něčím rady. Hledat někoho, komu naopak mohu pomoci já.
Ve veřejných diskusích často zaznívá, že učitelé by měli mít větší společenskou prestiž místo toho, aby to pro mladé lidi při volbě vysoké školy byla „jen“ náhradní možnost, kdyby ta hlavní nevyšla. Jak to vnímáte Vy? Je učitelské povolání v naší společnosti dostatečně ceněno? (Zlepšila se situace za tu dobu, co učíte?)
Myslím si, že právě tato doba ukazuje, jaký učitel je a zda bychom si ho náhodou neměli více vážit.
Budoucí učitelé by podle mého měli absolvovat mnohem, mnohem více hodin praxe na školách, více se věnovat novým metodám a novým směrům ve školství – být připraveni na své učitelské povolání. Dokonce si myslím, že praxe na PF by měla být tím nejdůležitějším.
Co podle Vašich zkušeností nejlépe prohlubuje vztah mezi pedagogem a studentem?
Nastavení vztahu partnerství. Učitele by měl žák vnímat jako člověka, který toho sice spoustu ví a zná, ale také umí udělat chybu, kterou dokáže přiznat.
S dětmi si tykáme a to vnímám jako přiblížení učitel – žák. Děti ke mně mají blíž a já k nim vlastně také: Je to partnerství, které má svá pravidla.
Rodiče si naši školu vybírají právě pro tyto směry, kterými se naše škola rozhodla jít.
Jak probíhá budování autority v rámci HV?
Asi právě ukázáním toho, že všichni jsme lidé, a to se svými kladnými i negativními vlastnostmi. Snažím se zapojovat do hodin HV se svými zkušenostmi. Otevřít se dětem, aby neměly strach z chyb. Naučit je, že právě chyba nás může posunout vpřed, protože se z ní můžeme hodně naučit.
Když jsem chodila do školy, tak cílem rodičů i většiny učitelů bylo, aby měli žáci co nejlepší známky. To bylo hlavním měřítkem úspěchu. Jak se na toto nastavení díváte Vy?
V minulosti jsem to vnímala stejně jako vy i já ve svém okolí. Naštěstí moji rodiče mě vždy podporovali v tom, co jsem dělala a rozhodně známky nebyly na prvním místě – za což jim moc děkuji.
Učím na škole, která opustila známkování a zaměřila se na Formativní hodnocení, podávání zpětné vazby a přenášení zodpovědnosti za své učení na žáky. Rodiče si naši školu vybírají právě pro tyto směry, kterými se naše škola rozhodla jít. V poslední době se setkávám se stále menším počtem rodičů, kteří upřednostňují kvantitu před kvalitou.
Jak přechod k principům HV mění tuhle posedlost známkami a měřitelnými výsledky? Čím ji nahrazuje a je to podle Vás lepší cesta?
Snažím se dětem ukázat, že škola je důležitá. Získají spoustu dovedností, informací, znalostí.
Na paměti by ale vždy měly mít to, že oni jako člověk, osobnost jsou nejdůležitější.
Dávám jim příklad: Představte si, že jdete na návštěvu, do obchodu, na hřiště, k babičce a dědovi… Co budeš vnímat u ostatních a co naopak oni u tebe?
Bude to znalost vyjmenovaných slov, dovednost písemného počítání?
Nebo to bude chování vůči ostatním? Empatie, porozumění, spolupráce?
Ve třídě pracujeme denně ve skupinách, a to ve všech předmětech. Domnívám se, že právě díky skupinové práci se projevuje, jak jsou děti nastavené, jak spolupracují a budou připravené na život.
S principy HV pracujete už dlouho. Jaké změny lze pozorovat na dětech, které s HV pracují delší dobu? Jaký to má vliv na to, jak děti pracují, jaké mají výsledky nebo jaká je atmosféra ve třídě?
Vidím u nich větší otevřenost, chuť komunikovat a mluvit. A to nejenom o všeobecných tématech kolem nás, ale i osobních problémech, která jsou v nich, trápí je a mají potřebu je sdílet.
Ve třídě pracujeme denně ve skupinách, a to ve všech předmětech. Domnívám se, že právě díky skupinové práci se projevuje, jak jsou děti nastavené, jak spolupracují a budou připravené na život.
Právě teď v době distanční výuky je dobře vidět, že děti jsou schopné pracovat ve skupinkách i přes počítač. Skupinky mám rozdělené většinou po třech a děti jsou schopné společně řešit úkoly a objevovat nové věci i při online výuce.
Co Vás na Vaší práci nejvíce vyčerpává, a co naopak nabíjí? Změnilo se to nějak s “přechodem” HV?
V poslední zvláštní („covidové“) době, kdy se se svými dětmi setkávám jen přes monitor počítače, mě vyčerpává právě to sezení a práce na dálku. Upřednostňuji osobní kontakt, kdy mohu přímo reagovat na dění ve třídě, komunikovat a pracovat individuálně s každým žáčkem – to mne nabíjí, to je to, co mám na své učitelské práci ráda.
Energii mi dodávají děti, které se těší do školy a ráno mne zdraví s úsměvem a otázkou:
Co budeme dneska dělat? Co máš pro nás připraveného?
Je stále větší skupina dětí, která přebírá zodpovědnost za své učení, a dokonce se snaží vytvářet úkoly a pracovní listy pro spolužáky.
Z čeho mám opravdu velkou radost, je vrstevnické učení.
Moji bývalí žáci – dnes osmáci – připravili únikové hry na procvičení učiva 3. ročníku z ČJ pro mé současné třeťáky. Zkušenost máme už i z prezenční výuky, kdy se osmáci pokoušeli odpovědět na otázky druháků (např. Kde se bere kyslík na podzim a v zimě, když všechny listy opadají ze stromů? Co je to sopka a jak to funguje uvnitř hory?). Otázky záludné, na které se museli připravit i osmáci a pak v rámci skupin společně řešili a odpovídali druhákům na jejich otázky. Jsem pyšná na své bývalé žáky, ve kterých vidím kousek sebe a své práce i po letech.
A zároveň mne těší touha třeťáků po nových informacích a „odvaha“ dojít si pro odpovědi k osmákům.
Vybavíte si, kdy jste začala hledat jiné přístupy ke vzdělávání? Jak toto hledání probíhalo?
Asi to bylo hned od počátku mé praxe, neboť jsem chtěla jinou školu, než kterou jsem zažila já. Asi další podnět mi dala „volnost“, když jsem se stala součástí soukromé školy a nejvíce mě ovlivnil můj současný ředitel naší Sportovní soukromé ZŠ Mgr. Pavel Škramlík.
Vzpomenete si na první setkání s HV a co Vás na této metodě nejvíce oslovilo?
První setkání bylo díky „ochutnávce“ HV na naší škole s Dádou Hádkovou a Míšou Stoilovou.
A největší zážitek mám z osobního setkání se sestrou Cyril Mooney. Absolvovala jsem s ní několikadenní seminář a byla nadšena jejím přístupem, nadhledem a životní filosofií.
Na jaké překážky nebo potíže jste v souvislosti s hodnotovým vzděláváním narazila?
Zatím jsem na žádné překážky nenarazila.
Uchopit vlastní hodnoty je často náročné i pro dospělého. Jak těžké je to pro děti na 1. stupni? Nakolik jsou otevřené dialogu o hodnotách?
Myslím si, že právě systematická práce s dětmi od 1. do 5.třídy je nejlepší cestou, kdy se dá s dětmi na hodnotách pracovat. Poznávat sám sebe, vidět, že každý má jiné zážitky, v každé rodině to chodí jinak,
… Při pravidelném zařazování HV do výuky jsou děti sdílnější.
S jakými ohlasy hodnotového vzdělávání jste se setkala – ať už od samotných dětí, od jejich rodičů či od kolegů a kolegyň pedagogů? Pocítili změnu? Jak na ni reagovali?
Děti vítají hodiny HV, vidí v nich možnost sdílení, komunikace, empatie. Uvědomění si sama sebe, možnosti změny, ale také toho, že na tom nejsme tak špatně, jak jsme si třeba původně mysleli. Děti vnímají svět, lidi kolem, kteří potřebují pomoc víc než oni a jejich rodina.
V čem vidíte největší přínos HV pro pedagogy i studenty?
Přemýšlení o sobě. Na základě svého poznání pak mohu měnit nejen sebe, ale především přístup ke druhým.
Co všechno Vám při práci přináší radost?
Radost mi přináší zpětná vazba rodičů, že jsou spokojení s mou prací, ale především samotné děti. Svým pohledem na svět, svou bezprostředností a odlišným vnímáním světa od nás dospělých. Za což jim děkuji, neboť to je to, co mne žene dál a díky čemu se i po třiceti letech každý den těším do školy.
Martina Durinová
Učí na prvním stupni Sportovní soukromé základní školy v Litvínově. Dětem pomáhá najít příjemnou cestu k učení, objevování, hledání a poznávání sama sebe i světa okolo. Získala celou řadu certifikátů, například Step by step, Čtením a psaním ke kritickému myšlení, MBTI, Formativní hodnocení, Hodnotové vzdělávání, Emil (výuka informatiky pro žáky mladšího školního věku) a řadu dalších.
