S Blankou Vaňkovou jsme se potkaly online, jak už to tak v době covidové bývá. Prostředí nízkoprahových center je velmi specifické nejen tím, jak tato centra fungují, ale zvláště nenahraditelnou rolí, kterou mohou sehrát v životech dětí ze slabých poměrů.
Pracujete v Nízkoprahovém centru pro děti a mládež Sovička v Mostě. Jak u vás vypadá běžný den?
Máme otevřeno ve všední dny odpoledne s tím, že děti přijdou a už vědí, že jako první je na řadě škola. Udělají si úkoly nebo se s nimi doučíme to, čemu ve škole nerozuměly. Máme prostor i na běžnou mezilidskou komunikaci. Zeptáme se, jak se mají, co ve škole, co mamka… Ve chvíli, kdy skončí výuka, tak mají možnost využívat hernu, kde se potkávají s kamarády a mají volnější odpolední program. Ten bývá různý – někdy tancují, zpívají, mají dílničky nebo hrají společenské hry.
Co Vás na konceptu hodnotového vzdělávání zaujalo a v čem podle Vás převyšuje klasický model?
Hodnotové vzdělávání mi otevírá dveře k dětem, lépe se nám pracuje a navíc děti tento přístup baví. Zároveň nepodporuje nezdravou soutěživost, ale naopak rozvíjí vzájemnou spolupráci a empatii k druhým. Také buduje vědomí, že nikdo z nich není špatný, bez ohledu na to, z jakých poměrů pochází. V rámci času, který trávíme společně, se snažíme s dětmi probírat různá témata a situace, učit je komunikovat. Ale aby to fungovalo, je důležité získat si jejich důvěru a to nějaký čas trvá.
Jaká byla vaše reakce na kurz hodnotového vzdělávání?
Byla jsem nadšená. Jednak mě mile překvapilo, že prvky hodnotového vzdělávání už od začátku přirozeně používám, aniž bych věděla, že něco takového vůbec existuje. Na samotném semináři se mi moc líbilo, jak byl postavený a jak probíhal. Jsem přesvědčená, že zvláště v nízkoprahu je tento přístup velmi potřebný a využitelný a musí být každodenní součástí naší práce.
Hodnotové vzdělávání mi otevírá dveře k dětem. Lépe se nám pracuje a navíc děti tento přístup baví.
S jakými očekáváními k vám děti a mladí lidé přicházejí?
Je to dost individuální. Samozřejmě by si tam nejradši jenom hráli. K učení je musíme nahánět, pídit se po tom, co probírali a co mají za úkol… Ale myslím si, že nejvíce očekávají přátelství, setkání s kamarády. Některé děti jsou viditelně rády, když se o ně někdo zajímá a můžou si o čemkoli popovídat. A u těch nejtěžších případů hraje velkou roli i to, že dostanou svačinu. Přicházely k nám totiž i děti, které opravdu trpěly hlady.
Při této zmínce mě okamžitě napadá, nakolik je pro vás tahle práce náročná na psychiku?
Já se na ně nemůžu dívat jako na oběti, protože ony by hned vycítily, že v našem vztahu je něco v nepořádku. Samozřejmě se mě dotýká, že má některé dítě hlad, ale nemůžu k tomu přistupovat stylem „tobě máma nic nedává?“. Tyhle děti totiž své rodiče v podobných situacích zarytě brání. Ony podvědomě vědí, jak by to mělo být a uvědomují si, že u nich je to špatně, ale stejně budou rodiče hájit a lhát: „Máma nám dělá svačinu, my se máme dobře.“ Když už k nám po čase mají větší důvěru, tak z nich třeba vypadne, že ráno dostávají jen suchý chleba. Naštěstí jsou to ojedinělé případy.
Co podle Vás děti, které do Sovičky přicházejí, nejvíce potřebují?
Zase je to velmi individuální. Většina našich dětí pochází z rodin, které je v rozvoji vůbec nepodporují. Některé děti mají doma lásku, rodiče se o ně zajímají, ale intelektuálně nestačí na to, aby jim pomáhali s učením a rozvíjeli jejich potenciál. V nízkoprahu mají děti podmínky pro to, aby ukázaly, co v nich je a dále na sobě pracovaly.
Co by se u vás děti měly naučit především?
Mou největší ambicí je, aby přemýšlely o budoucnosti. V poslední době jsem se zaměřila hlavně na holky na kraji puberty. Zjistila jsem totiž, že zlomový bod nastává právě v období okolo 12. roku. V té době už k nám moc nechtějí chodit a výrazně se jim promění zájmy. A když pak taková dívka otěhotní, což se často stává, tak už nemá moc možností. Zpravidla zůstane s dětmi doma, jak je v její komunitě běžné. Snažím se je tedy přimět, aby přemýšlely, jaký jejich život může být. Že by mohl být úplně jiný, než jaký znají ze svého okolí.
Jakým způsobem na to jdete, aby si tyto věci naplno uvědomily?
Dobře fungují exkurze na střední školy, barmanské show nebo do kuchyně. Tam viděly, že můžou jít dál. Jenomže velký problém je, že mívají nulovou podporu rodiny. U této komunity je běžné, že žena rodí děti, je s nimi doma a chodí se pro dávky. Často také zůstanou bez partnera, který jim ani neplatí žádné peníze, žijí s dětmi u svých rodičů a jejich budoucnost je limitovaná. Časem obvykle přijdou na to, že kdyby měly výuční list, mohly by jít do práce, děti dávat do školky a stát na vlastních nohou.
Jak náročné je přimět děti, aby se vám otevřely a začaly otevřeně komunikovat?
Velkou překážkou je přirozená nedůvěra. U některých dětí dlouho trvá, než se otevřou. Když jsem začala pracovat v nízkoprahu, tak mě překvapilo, jak moc jsou děti ze slabých sociálních poměrů uzavřené, pokud jde o rodinné záležitosti a vztahy. Například když já jsem byla malá, tak jsem to měla úplně opačně. Stejně tak moje dcera – občas jsem trnula, když jsem ji šla vyzvednout ze školky, o čem všem tam povídala. Tyto děti to mají úplně naopak. Vůbec nemluví o tom, jak to u nich doma funguje, jaké vztahy tam panují. Takže to nějaký čas trvá, než se začnou otevírat.
Některé děti mají doma lásku, rodiče se o ně zajímají, ale intelektuálně nestačí na to, aby jim pomáhali s učením a rozvíjeli jejich potenciál. V nízkoprahu mají podmínky pro to, aby ukázaly, co v nich je a dále na sobě pracovaly.
Jak děti vnímají pojem hodnota?
Různí se to hlavně podle toho, v jakém rodinném prostředí se dítě pohybuje. Z poslední doby si vzpomenu na jeden konkrétní příklad. Jde o kluka z dost slabých poměrů, věkově tak pátá třída. Náhodou jsme narazili na otázku, co si vlastně představuje pod pojmem „mít se dobře“. Někdo si představí drahé auto, jiný zase krásnou dovolenou. A z tohohle páťáka vypadlo, že pro něj to znamená mít kolem sebe své nejbližší, kteří na sebe nejsou sprostí. Z doslechu vím, že v jeho rodině mezi sebou mluví hodně vulgárně, takže bylo jasné, jak k tomu došel. Takže tyto děti dobře ví, jak by to mělo vypadat.
Jak budujete u dětí autoritu? Aby respektovaly vaše pravidla a řád centra.
Tím, že s nimi o pravidlech mluvíme. Důležitá je otevřenost, ale zároveň empatický přístup. Například jasně řekneme: „Tady u nás v Sovičce nemluvíme sprostě“. A když to někdo porušuje, nekřičím a v klidu ho vyvedu. Nedodržuje naše pravidla, tak tady s námi zřejmě nechce být. Je důležité, aby věděli, že u nás mají dveře otevřené a máme je rádi, ale když opakovaně porušují pravidla, tak tady nemohou být.
V čem jsou rodiny dětí, které k vám docházejí, specifické?
Rodiny, se kterými se dostáváme do styku, mají úplně jiné žebříčky hodnot. Třeba většina naší společnosti považuje vzdělání za velmi důležitou věc. Kdežto v těchto komunitách má zpravidla nulovou hodnotu. Naopak se zaměřují na materiální věci, hlavně peníze. Často jsou také starší sourozenci nuceni přebírat roli dospělých a pečovat o mladší děti a o domácnost. Tím pádem někdy ani nejdou do školy. A třeba by rády chodily odpoledne i k nám, ale jsou zaúkolovaní doma, tak nikam nemohou. Rodiče navíc nejsou moc zvyklí s dětmi komunikovat, mluvit o pocitech nebo snech. Protože ani oni sami na té bázi vůbec nefungují. Nejde to samozřejmě generalizovat, ale určité vzorce se tu prostě objevují častěji.
V ideálním případě by všechny instituce, které jsou součástí vzdělávání, měly navzájem spolupracovat. Rodiče, škola, kroužky, nízkoprah… Jaké s touto součinností máte zkušenosti?
To bylo první, co jsem říkala hned po svém nástupu do nízkoprahu: musíme začít komunikovat a spolupracovat se školami. Velmi jsem se divila, že už to tak dávno nefunguje. Není nic lepšího, než když zvednete telefon, promluvíte si přímo s učitelem. Moje zkušenost se opět vrací k tomu, že je to hodně individuální a záleží na tom, jak se konkrétní pedagog k tomu postaví. Někteří jsou velmi vstřícní a komunikují s námi velmi dobře. U jiných žasnete, jak si dovolí s některými dětmi jednat. Kdyby to byly děti z rodiny ze silnějších poměrů, nikdy by si to nedovolili. Ale když vědí, že to dítě nemá pořádné zastání, tak jsou dokonce schopni ho před spolužáky i zesměšnit. Byla jsem toho svědkem.
Jak moc dopředu plánujete aktivity?
V nízkoprahu to takto nefunguje. Složení dětí den ode dne velmi mění. Máme kapacitu patnáct dětí najednou. Některé dny máme plno a nemůžeme přijmout další děti. Jindy je to opačný extrém. Takže my moc neplánujeme. Hodně záleží na tom, jaká atmosféra v ten den je. Jak přijdou děti naladěné a velkou roli hraje i počasí. Když je venku ošklivě, většinou přijde výrazně méně dětí. Samozřejmě máme nějaké varianty, co můžeme dělat. Dílničky, kde si mohou vytvořit různé výrobky, nebo si zahrajeme scénky. V létě děti bereme na výlety, třeba do lanového centra nebo na zámek.
Podílejí se na programu daného dne i samy děti?
Ano, často si samy řeknou, co chtějí dělat. Velkou oblibu má například hra Řemesla. Spočívá v tom, že se pantomimicky předvádí různá povolání. Bylo to pro ně nejen zábavné, ale i poučné, protože jsme zjistili, že děti z této sociální skupiny řadu profesí vůbec neznají (např. nevěděly, co dělá novinář). Jsou už na takový program zvyklé a někdy ho vyloženě vyhledávají. To bylo tedy v době, kdy k nám před covidem chodila ucelená skupinka dětí.
Důležitá je otevřenost, ale zároveň empatický přístup. Děti musí vědět, že u nás mají dveře otevřené a máme je rádi, ale když opakovaně porušují pravidla, tak tady nemohou být.
Napadá vás příběh nějakého dítěte, kterému jste pomohli změnit život? Třeba i v drobnosti…
Napadá mě jich několik. Problém je, že se o mnohých změnách nedozvíme. Rodina se odstěhuje nebo dítě přestane z nějakých důvodů chodit. Ztratíme kontakt a nevíme, jak se jeho život vyvíjí. Za všechny mě napadá případ jedné holčičky, která byla na začátku hodně negativní a bez zájmu. Pak se začala zajímat o práci kadeřnice a nastal velký obrat. Plánujeme exkurzi do nějakého kadeřnického salónu nebo na praxi, abychom ji v tom podpořili. Pak tu máme malou holčičku, třetí třída, která je hodně nadaná a chytrá. Výhodou je i to, že v té rodině je láska a péče. Rodiče se v rámci svých možností snaží, jak nejlépe to jde. Na jednom setkání, kde byl součástí i malý kvíz, se ukázalo, že tahle holčička díky přirozené inteligenci už ví mnohdy více než rodiče. A to není naše zásluha. My jí prostě jen pomáháme rozvíjet nadání a podporujeme ji v jejím zájmu. Snažila jsem se namotivovat i maminku, aby nenechali ten potenciál nevyužitý.
Přinášejí si děti už z rodiny víru v to, že budou žít stejný život jako jejich rodiče/zbytek komunity? Že na víc nemají?
Ano a často je v tom rodina ještě utvrzuje. „Ty jsi hloupá, co bys tak jako chtěla dělat, když nic neumíš?“
Ovlivnilo hodnotové vzdělávání i váš soukromý život?
Vůbec ne, protože já ho tak už žila. Pro mě to bylo přirozené. Když to nejdříve funguje v rodině, tak to pak funguje i venku.
Vybavíte si nějakou konkrétní věc, která se vám líbila na kurzu HV nebo která vás inspirovala?
Když nám vyprávěli, jak vlastně metoda Cyril Mooney vznikla, že to bylo založeno na spolupráci mezi dětmi z různých společenských vrstev. A že ty privilegovanější děti dokázaly velmi rychle „vytáhnout“ ty méně privilegované a bylo znát výrazné zlepšení. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou neplánovaně vzala do práce svou dceru. A na doučování jsem tam měla holčičku, která byla věkově tak o třídu, o dvě níž. Ty holky spolu normálně komunikovaly. Zpracovávaly nějaký úkol a já jim řekla, že si můžou radit. Šlo o doplňování gramatiky. A ony spolu naprosto fantasticky spolupracovaly. Nebyla tam žádná bariéra, žádné zatížení rasismem nebo kastováním. Úplně jsem zírala, jak skvěle to fungovalo. V běžných třídách se děti dost často kastují. Nekamarádí se s tamtěmi, protože jsou takoví a makoví, pomlouvají se navzájem. Kdyby byly společností vedeny k tomu, aby se zaměřily spíše na spolupráci, vypadalo by to úplně jinak a všechny děti by mohly mít neskutečné výsledky. To vidím jako klíčové a vidím v tom největší potenciál.
V čem konkrétně může dětem, které k Vám docházejí, pomoci hodnotové vzdělávání s výzvami, které na ně v životě čekají?
Pomůže jim s komunikací, motivací aktivně se zajímat o svou budoucnost. Může jim pomoci s aplikováním svých znalostí, schopností, talentu v každodenním životě, stejně jako s mezilidskými vztahy.
Co byste si přála, aby se v nejbližší době zlepšilo nebo posunulo u vás v nízkoprahu?
Aby se zlepšila ne úplně ideální personální situace. Aby se dařilo navázat dobré vztahy s rodinami a my je dokázali dobře motivovat. A hlavně aby se zase vytvořila nějaká stálá skupinka dětí, která by k nám ráda chodila.
Blanka Vaňková
*1974 Působí v Nízkoprahovém centru pro děti a mládež Sovička, který spadá pod Oblastní charitu Most. Je zakládající členkou občanské iniciativy Zachraňme mosteckou knihovnu a zasedá rovněž v komisi prorodinných aktivit a sociálních služeb Rady města Mostu.
